Čestní členové spolku
Nejvyššího spolkového ocenění se zatím dostalo těmto našim zasloužilým členům: v r. 2019 PhDr. Lence Matušíkové a Romanu Strakovi, r. 2023 Karlu Müllerovi a Heleně Klímové a v r. 2024 Tomáši Kalinovi, Aleně Pazderové a Marii Šatochinové. Srdečně jim blahopřejeme a doufáme, že se ještě dlouho budeme moci těšit z jejich aktivního podílu na naší činnosti.
Lenka Matušíková
Pohlédneme-li na archivní obec českých zemí, ale platí to patrně i pro jiné státy, pak se v ní jasně vymezí dvě skupiny archivářů. Část z nich zůstává po celý život ukotvena ve svém historickém či „pomocně vědném“ školení a archiválie jsou pro ně především zdrojem pro ukojování odborných a publikačních ambicí na tomto poli. Jen jistota zaměstnání jim brání opustit roli archiváře a vydat se cestou vědeckého a pedagogického pracovníka na univerzitě či v akademickém ústavu. Pro jiné archiváře, a doufejme, že je jich většina, stojí na prvním místě služba, služba svěřeným archiváliím, které převzali od svých předchůdců a jsou povinni je předat svým následovníkům, služba badatelům, a to bez ohledu na to, zda pocházejí z řad profesionálních historiků, poučených laiků, či jen osob hledajících například informaci potřebnou pro svou profesi. Teprve v druhém sledu a jen u některých z nich následuje vlastní badatelská a publikační činnost, zbavená ale povětšinou potřeby honby za body „vědeckého výkaznictví“.
A právě k této druhé skupině nepochybně patří PhDr. Lenka Matušíková, celým svým profesním životem svázaná se Státním ústředním, resp. Národním archivem. O její odborné erudici i dlouholetém odborném zaměření, vyvěrajícím z okruhu spravovaných archiválií vypovídá řada jejích publikací, o hlubokých znalostech svěřeného dílu archivního bohatství zase svědčí dnes již tisíce vděčných badatelů a žadatelů, jimž za takřka čtyři desítky let archivní služby pomohla v jejich pátrání. Na místě je ale alespoň krátká zmínka o jiných Lenčiných aktivitách, jimiž se skutečně nesmazatelně zapsala do paměti generace českých archivářů. Maximální obětavost, ochota a vstřícnost, vlastnosti, kterých mohou využívat (a někdy i zneužívat) všichni návštěvníci její kanceláře, dala k dispozici také ve prospěch celého archivního kolektivu. Již čtvrtstoletí si bez ní nelze představit pravidelné konference pořádané Českou archivní společností, které s věrnými pomocníky organizačně zajišťuje a zpoza prezenčního stolku de facto i řídí.
Po stejnou dobu je jako předsedkyně pobočky České informační společnosti při Národním archivu organizátorem a ústřední duší každoročních exkurzí do zahraničních archivů. Její v podstatě soukromá iniciativa tak zaplnila mezeru v systému dalšího vzdělávání archivářů a umožnila zájemcům z archivní obce, nejen archivářům, ale ve velké míře též restaurátorům, archivním fotografům i knihovníkům rozšíření archivního obzoru za hranice našeho státu. Jen díky Lenčinu osobnímu nasazení, převážně v mimopracovní době a bez ohledu na soukromé problémy (a že se jich za ta léta nahromadilo), se z těchto archivní exkurzí stala tradice, která zřejmě nemá obdoby v žádném jiném státě. Alespoň jsme se tak mohli již mnohokrát přesvědčit ve většině evropských zemí, od Švédska, přes Španělsko, Velkou Británii, pobaltské republiky, až po Chorvatsko a oblíbenou Itálii.
Domnívám se, že je proto plně na místě, aby se dr. Lenka Matušíková stala první čestnou členkou našeho pobočného spolku ČIS, jenž jí vděčí za mnohé.
(Karel Müller)
Roman Straka
Hospodář našeho pobočného spolku se narodil 16. února 1965 v Opavě. Po maturitě na Střední průmyslové škole grafické v Praze, což byla a dodnes je prestižní výtvarnická škola, se nechal ve věku 18 jar zlákat nabídkou pana Františka Martinka, vedoucího restaurátorského oddělení tehdejšího Státního ústředního archivu v Karmelitské ulici. 1. srpna 1983 tam nastoupil a zůstal oboru věrný dodnes, jen se ze SÚA stal Národní archiv a oddělení se nazývá oddělením péče o fyzický stav archiválií.
Když mu bylo sotva dvacet, byl jmenován členem přípravného výboru VI. semináře restaurátorů a historiků, který se uskutečnil v září 1985 v Bratislavě. Od té doby připravuje s dalšími odborníky toto velmi ceněné a restaurátory vyhledávané trienále a na žádném nechyběl. Později k tomu přibyla i redakce sborníků referátů. Letos se bude konat v Jihlavě již XVII. seminář.
Významným Romanovým životním mezníkem byl 18. prosinec 1983, kdy byl pro svůj intenzivní zájem o teorii a praxi restaurování archiválií přijat do tehdejší pobočky ČSVTS (Československého svazu vědecko-technických společností) při SÚA – a už za pár týdnů mu byla svěřena pokladna pobočky. Pan Martinek, který byl tehdy jejím předsedou, mu svěřil tento svrchovaně odpovědný úkol, a nikdy toho, pokud víme, nelitoval. Roman se těšil oprávněné důvěře i dalších předsedů pobočky nyní již ČIS při NA, dr. Vácslava Babičky a dr. Lenky Matušíkové. Na rozdíl od státní pokladny se ta naše nikdy nedostala do otřesů nebo dokonce do mínusu, Roman nenaléhá na zvyšování daní, nevydává obligace. Je to vzorný hospodář, jak musí každý rok konstatovat revizní komise. Letos už po třicáté páté!
Roman vykonal mnoho dobrého i pro své město Odolenu Vodu, kam se po sametové revoluci přestěhoval z pražských Ďáblic – s manželkou a dvěma dcerami. V archivních kruzích se málo ví, že si dokázal najít čas na aktivní činnost v ochotnickém souboru Pegas, na němž brzy přicválal do kulturní komise města. Byl zvolen zastupitelem a později radním, stal se dokonce neuvolněným místostarostou šestitisícového města. Kromě toho připravoval výstavy, muzejní noci, Dny evropského dědictví, recitační soutěže, v kostele sv. Klimenta organizoval koncerty. Jednou o sobě řekl: „Nemám rád velká gesta, patetická slova a hektolitry slibů. O práci nerad mluvím, raději pracuji. Upřednostňuji rozvahu před zbrklým rozhodováním, stejně jako vstřícnost před nevstřícností.“
Dovoluji si proto valné hromadě navrhnout, aby zvolila Romana Straku druhým čestným členem našeho spolku.
(Ivo Navrátil)
Karel Müller
PhDr. Karel Müller se narodil 13. dubna 1958 v Ostravě. Po gymnáziu v Ostravě absolvoval historii na Univerzitě Palackého v Olomouci a v roce 1981 získal doktorát filosofie. Po základní vojenské službě nastoupil jako archivář do tehdejšího Státního oblastního archivu v Opavě a v roce 1990 byl na přání svých kolegů jmenován jeho ředitelem. Proměna na Zemský archiv se roku 1992 stala již jeho přičiněním. Díky své odbornosti, empatii a komunikativnosti se mu brzy podařilo nejen konsolidovat vlastní pracoviště, ale stát se i respektovanou autoritou mezi okresními archiváři na severní Moravě, pro něž vymyslel vyhledávaná kulturně kulinářsko-archivistická setkání. Pravidelně své archivy navštěvoval a dokázal jim být nápomocen při řešení jejich problémů. Jeho zásluhou byly například vybudovány nové depozitáře v Olomouci, Prostějově a Krnově, zprovozněna byla adaptovaná budova nového sídla SOkA Opava.
Od počátku se intenzívně zajímal o problematiku ochrany archiválií. Velký důraz přitom kladl na digitalizaci těch nejvíce požadovaných, především matrik, které jeho archiv zveřejnil již roku 2009. Do přepisování archivních pomůcek do on-line podoby nasadil kromě archivního personálu i množství dalších sil, včetně invalidů, takže s úkolem skončil jako první z oblastních archivů. Se softwarovou firmou BACH Systems Karel úzce spolupracoval na vytváření sofistikovaných databází šitých na míru pro archivy a muzea (ProArchiv a ProMuzeum), které doznaly velkého rozšíření, jelikož představovaly to nejlepší, co u nás existovalo. A díky dalšímu rozvoji celého produktu stále existuje, jelikož ani archivní správou propagovaná ELZA neskýtá takovou sílu a zároveň uživatelský komfort. To říkám z vlastní zkušenosti jako dlouholetý spokojený uživatel bachovských databází. Nepochybně v tomto i mnoha jiných případech byly na dr. Müllera činěny různé tlaky z nadřízených míst, které se mu však vždy podařilo ustát a svůj názor obhájit.
Karel se odborně etabloval nejen u nás, ale i v zahraničí – připomeňme jeho intenzivní kontakty s polskými a slovenskými kolegy – jako jeden z našich nejlepších znalců heraldiky, sfragistiky a genealogie. Již v r. 1989 tyto obory externě vyučoval na FF UP v Olomouci, odkud přešel na Filosoficko-přírodovědeckou fakultu univerzity opavské. V roce 1991 se stal členem podvýboru pro heraldiku Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to jedním z nejpracovitějších – za to byl odměněn stříbrnou pamětní medailí předsedy Poslanecké sněmovny. Věnuje se regionálním dějinám Slezska, dějinám archivnictví a edicím pramenů. Působí v řadě muzejních a památkových rad, je činný v redakčních radách mnoha domácích i zahraničních periodik, v roce 1992 byl jmenován členem Vědecké archivní rady MV. Má na svém kontě přes 500 studií a knižních publikací, jejichž samotný výčet by jistě přesáhl trpělivost váženého publika. V roce 2018 byl ke svým šedesátinám poctěn medailí Za zásluhy o české archivnictví.
Zájem o teoretické otázky oboru ho v roce 1989 přivedl také do řad tehdejší pobočky ČSVTS při Státním ústředním archivu – a zůstal jí věrný dodneška. Od samého počátku se zapojil do přípravy a organizace exkurzí, v nichž se stal Lenčinou pravou rukou. Pro své zkušenosti a důvěryhodnost je nejen osvědčeným navigátorem, ale také správcem zájezdové pokladny, a nikdy nás v této zodpovědné funkci nezklamal. Pro jeho nepopiratelné zásluhy o slezské archivnictví, státnickou rozvahu, optimismus a obětavost ho výbor pobočky doporučuje zvolit čestným členem našeho spolku.
(Ivo Navrátil)
Alena Pazderová
PhDr. Alena Pazderová se narodila 31. května 1952 v Turnově, kde také absolvovala tehdejší SVVŠ s rozšířenou výukou moderních jazyků. Rok pracovala v libereckém okresním archivu u Vladimíra Rudy. Po absolvování studia historie a archivnictví spojila v roce 1978 svůj profesní život s prvním oddělením Státního ústředního archivu v Praze. Mnoho let byla správkyní Sbírky rukopisů a Sbírky přepisů z domácích a zahraničních archivů, vedla týmy archivářů při pořádání a inventarizaci velkých archivních fondů. Měla významný podíl na Průvodci po archivních fondech a sbírkách svého domovského archivu, řediteli Vrbatovi pomáhala při modernizaci budovy I. oddělení a budování nového trezoru, byla jednatelkou komise pro výstavbu nového areálu na Chodovci. Roku 1992 se stala vedoucí prvního oddělení a byla jí čtvrt století.
Podílela se na rozsáhlém projektu Demografický a sociální výzkum Čech 16.–19. století. Od převratu roku 1989 se angažovala na obnově Českého historického ústavu v Římě. Pokračuje v něm na vydávání korespondence papežských nunciů „Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem“ – byl jí svěřen díl věnovaný nunciovi Cesare Specianimu 1592-1598, jehož pět veleobsáhlých svazků do roku 1595 již bylo šťastně publikováno. Tím se ale její síly nevyčerpaly, protože se stala také propagátorkou projektu Monasterium, virtuálního archivu středověkých listin, nebo jedním z iniciátorů Mezinárodního centra pro archivní výzkum ICARUS. Těšilo ji také předávání zkušeností studentům na KU. Určitě jí v tom všem pomáhalo skvělé rodinné zázemí, vytvářené jejím manželem Františkem, dcerou, přírodovědkyní Alenkou Klvaňovou a třemi vnoučaty. Je laureátkou medaile Za zásluhy o české archivnictví, čestného členství Mezinárodního centra ICARUS a dalších ocenění.
S tehdejší ČVTS, pobočkou při Národním archivu, spojila Alenka své schopnosti, důvtip, kontakty, jazykové znalosti a šarm již roku 1977. ČIS jí vděčí zejména za náplň exkurzí zejména do italských archivů, v nichž nám byla nepřekonatelným průvodcem, podílela se však na většině akcí spolku. Při výběru kandidátů k čestného členství našeho spolku byla dr. Pazderová výborem jednomyslně schválena.
(Ivo Navrátil)