Pohlédneme-li na archivní obec českých zemí, ale platí to patrně i pro jiné státy, pak se v ní jasně vymezí dvě skupiny archivářů. Část z nich zůstává po celý život ukotvena ve svém historickém či „pomocně vědném“ školení a archiválie jsou pro ně především zdrojem pro ukojování odborných a publikačních ambicí na tomto poli. Jen jistota zaměstnání jim brání opustit roli archiváře a vydat se cestou vědeckého a pedagogického pracovníka na univerzitě či v akademickém ústavu. Pro jiné archiváře, a doufejme, že je jich většina, stojí na prvním místě služba, služba svěřeným archiváliím, které převzali od svých předchůdců a jsou povinni je předat svým následovníkům, služba badatelům, a to bez ohledu na to, zda pocházejí z řad profesionálních historiků, poučených laiků, či jen osob hledajících například informaci potřebnou pro svou profesi. Teprve v druhém sledu a jen u některých z nich následuje vlastní badatelská a publikační činnost, zbavená ale povětšinou potřeby honby za body „vědeckého výkaznictví“. 

A právě k této druhé skupině nepochybně patří PhDr. Lenka Matušíková, celým svým profesním životem svázaná se Státním ústředním, resp. Národním archivem.

O její odborné erudici i dlouholetém odborném zaměření, vyvěrajícím z okruhu spravovaných archiválií vypovídá řada jejích publikací, o hlubokých znalostech svěřeného dílu archivního bohatství zase svědčí dnes již tisíce vděčných badatelů a žadatelů, jimž za takřka čtyři desítky let archivní služby pomohla v jejich pátrání. Na místě je ale alespoň krátká zmínka o jiných Lenčiných aktivitách, jimiž se skutečně nesmazatelně zapsala do paměti generace českých archivářů. Maximální obětavost, ochota a vstřícnost, vlastnosti, kterých mohou využívat (a někdy i zneužívat) všichni návštěvníci její kanceláře, dala k dispozici také ve prospěch celého archivního kolektivu. Již čtvrtstoletí si bez ní nelze představit pravidelné konference pořádané Českou archivní společností, které s věrnými pomocníky organizačně zajišťuje a zpoza prezenčního stolku de facto i řídí. 

Po stejnou dobu je jako předsedkyně pobočky České informační společnosti při Národním archivu organizátorem a ústřední duší každoročních exkurzí do zahraničních archivů. Její v podstatě soukromá iniciativa tak zaplnila mezeru v systému dalšího vzdělávání archivářů a umožnila zájemcům z archivní obce, nejen archivářům, ale ve velké míře též restaurátorům, archivním fotografům i knihovníkům rozšíření archivního obzoru za hranice našeho státu. Jen díky Lenčinu osobnímu nasazení, převážně v mimopracovní době a bez ohledu na soukromé problémy (a že se jich za ta léta nahromadilo), se z těchto archivní exkurzí stala tradice, která zřejmě nemá obdoby v žádném jiném státě. Alespoň jsme se tak mohli již mnohokrát přesvědčit ve většině evropských zemí, od Švédska, přes Španělsko, Velkou Británii, pobaltské republiky, až po Chorvatsko a oblíbenou Itálii.    

Domnívám se, že je proto plně na místě, aby se dr. Lenka Matušíková stala první čestnou členkou našeho pobočného spolku ČIS, jenž jí vděčí za mnohé.

(Karel Müller)